Den Reformace

Pavlína K.

Celé dění, které si dneškem připomínáme, začíná mladým biskupem, podle Římskokatolických církevních zákonů příliš mladým - Albertem  z Mohuče. Nejenže byl biskupem dvou biskupství, ale toužil po dalším arcibiskupství nad Mohučí. I to bylo v rozporu s církevními zákony. Albert se proto obrátil na papeže v Římě, Lva X, s žádostí o dispens. Lev X. byl připraven jednat a udělil Albertovi papežské požehnání a tak možnost prodávat odpustky za minulé, současné i budoucí hříchy. To vše znechutilo mnicha Martina Luthera. Můžeme si koupit cestu do nebe? Luther se musel ozvat.

Jediná událost v jediný den změnila svět. Bylo to 31. října 1517. Bratr Martin Luther, augustiniánský mnich přibil na vrata kostela ve Vitemberku 95 tezí. Málokdo tehdy tušil, že zvuk kladiva, které udeřilo do dveří zámeckého, farního kostela, brzy zazní po celém světě a nakonec povede k největší proměně západní společnosti od dob, kdy apoštolové poprvé hlásali evangelium v celé římské říši. 


Reagoval především na prodej odpustků, ale tím nemohl skončit. Zabývá se otázkou skutečného pokání a odpuštění hříchů. Vysvětluje, že odpustit hříchy může jenom Bůh a pokání mohou činit pouze živí a nikoliv mrtví. Vysvětluje v nich, že pokání musí být vnitřním postojem člověka, který se bude projevovat na jedné straně lítostí a na straně druhé proměněným životem, který nese ovoce dobrých skutků.

Luther varuje před odpustkovou praxí. Říká, že ti, kteří si jsou jisti vlastní spásou na základě odpustkových listů, budou spolu se svými učiteli navěky zavrženi (teze 32). A hned v následujícím bodě říká: Je nutné mít se na pozoru před těmi, kteří hlásají, že papežské odpustky jsou darem Božím, který lidem umožňuje usmíření s Ním (teze 33). Svět se sice od doby Martina Luthera změnil, ale odpustková praxe nikoliv. A zlořády církve, proti nimž Luther vystupoval ve své době, nacházíme i dnes. V závěrech z 2. vatikánského koncilu se kromě jiného dočteme také o odpustcích: „Svatá Matka církev opět doporučuje praktikování odpustků svým věrným ... Učí a přikazuje, že používání odpustků ... by se mělo v církvi zachovat; a odsuzuje s kletbou ty, kdo říkají (a křesťané to od dob reformace říkají velice jasně), že odpustky jsou neužitečné a že Církev nemá moc je udělovat.“
- Jaroslav Kernal

Teze měly vyvolat diskusi a podnítit zpytování duše mezi jeho spolubratry v církvi. Avšak vyvolaly mnohem víc než jen debatu. Devadesát pět tezí odhalilo, že církev je daleko za hranicí nápravy. Potřebuje reformaci. 

Církev ztratila evangelium ze zřetele, protože už dávno překryla stránky Božího slova vrstvou tradice. Pouhá tradice často přináší systémy skutků, zasloužení si cesty zpět k Bohu. Platilo to pro farizeje a platí to i pro římský katolicismus. 

Písmo bylo pro Martina Luthera východiskem – na Písmo se postavil a z něho nemohl ustoupit. Samotné Písmo bylo vlastním důvodem sepsání 95 tezí. Samotné Písmo bylo Lutherovi (a stejně i ostatním reformátorům) základem, na němž stavěl své učení i svůj život.

Poslušnost Písmu postavili nade všechno, stejně jako to udělal půl století po nich Martin Luther. Nestačilo jim Písmo jenom uznávat, opravdovým svědectvím Kristova života v nich jim bylo Boží slovo poslouchat. Stejně jako později Lutherovi, tak i jim to přineslo problémy u lidí, pronásledování, mučednictví a mnohé těžkosti. Ale láska k Bohu a poslušnost Jeho slovu jim byla vzácnější než dočasné těžkosti. V tom jsou pro nás dodnes velkým vzorem.


Bůh nebude spatřen, poznán ani pochopen jinak než pouze prostřednictvím Slova samotného. Proto vše, co člověk vykoná pro spasení bez přihlédnutí ke Slovu, je zbytečné. Bůh na to neodpoví. Nevezme to. Nebude to žádným způsobem tolerovat. Nechť proto v jeho Knize, ve které k vám mluví, nacházíte zalíbení, neboť Bůh nezpůsobil, aby byla psána zbytečně. Nechtěl, abychom ji nechali zbytečně ležet opomenutou, nechtěl, abychom k ní zůstávali neteční a hluší. Máme ji číst, přemýšlet a mluvit o ní, studovat ji; je jisté, že v ní s námi hovoří On sám (ne nějaký anděl nebo stvořená bytost).
- Martin Luther

Den reformace, který se připomínáme, je dnem, kdy světlo evangelia proniklo z temnoty. Byl to den, který vedl k tomu, že Martin Luther, Jan Kalvín, John Knox a mnoho dalších reformátorů pomohlo církvi najít cestu zpět k Božímu slovu jako jediné nejvyšší autoritě pro víru a život a přivedlo církev zpět k slavnému učení o ospravedlnění pouze z milosti, pouze skrze víru, pouze v Kristu.

Návrat k těmto pravdám byl bezpochyby mimořádný. Je třeba je oslavovat pro jejich jasnost a jednoznačné hranice, které pro víru vytvářejí. Neexistuje žádný zmatek ohledně autority Písma proti autoritě tradice. Spása je definitivně darem pouze Boží milosti a nelze ji přičítat skutkům. Nepřipouštějí dvojznačnost, lhostejnost ani neutralitu. Jsou návratem k jádru víry a biblickému evangeliu. 

Je to den, který zahájil protestantskou reformaci.


"Církev potřebuje reformu, ale ta nemůže být dílem jednoho člověka... ani mnoha lidí... musí být dílem samotného Boha... Žádný meč, nemůže tuto věc vyvolat nebo jí pomoci, to může učinit pouze Bůh, a to bez jakéhokoli lidského zásahu."
- Martin Luther

Luther, přestože byl mužem s velkým nadáním a skvělou myslí, se v žádném případě nemohl pustit do konfliktu takového rozsahu a rozměrů. 

"Dobrovolně přiznávám, že toto úsilí nebylo z mé strany v žádném případě úmyslným činem... je to čistě výsledek pouze Boží vůle". 
- Martin Luther

Luther nebyl jediným reformátorem, který toto poznání sdílel. Také Kalvín si uvědomoval ohromný rozsah reformace a věděl, že takový výkon nemůže uskutečnit žádný člověk. Vyjádřil, že reforma církve je dílem Božím a je nezávislá na nadějích a názorech člověka, stejně jako je vzkříšení mrtvých.

Římskokatolické církvi a její moci a vlivu se nemohl postavit žádný člověk ani armáda lidí. Muselo to být dílo samotného Boha. Vyžadovalo to vůli a jednání svrchovaného Boha vesmíru. V sázce bylo evangelium, a tak se Bůh pustil do práce radikálním způsobem, aby znovu získal své slovo a svou autoritu. Totéž se stalo v dobách Jozua, Ásy, Ezechiáše, Ezdráše, Nehemiáše a apoštolů. To je to, co Bůh dělal v průběhu dějin, a to se stalo během reformace. Bůh zasáhl, aby získal zpět to, co mu patřilo.


Italský teolog Pietro Bolognesi vystihl podstatu toho, o co šlo: reformace "nebyla pouhým konfliktem mezi lidmi a idejemi, ale mezi Bohem a samotným ďáblem". Protestantská reformace skutečně zcela závisela na Bohu. Reformace patří pouze jemu. On je tím pravým "Reformátorem".

Tím, že si to uvědomili, se reformátoři odlišili. Jejich velikost nespočívá v jejich intelektuální brilantnosti ani v jejich teologické pronikavosti. Jejich velikost se projevuje v pokoře, s níž rozpoznali velikost Boha a jeho ruku, která působí na změnu dějin. Luther a stejně tak všichni reformátoři byli pouhými nástroji v rukou svrchovaného a všemohoucího Boha a oni to věděli a svobodně to vyznávali. Nebyli inovátory ani architekty reformace. Byli pouhými služebníky.

"Reformaci, je třeba chápat jako akci, která přišla shora, zatímco její protějšek, protireformace, byl pokusem o obnovu, který přišel zdola. Ta první má kořeny v tom, že člověk slouží pod Bohem, ta druhá má kořeny v tom, že Bůh slouží pod člověkem." 
- Bolognesi

Bůh se však nepodřizuje žádnému člověku. Protestantská reformace je jeho dílem a pouze jeho dílem. Jejím prostřednictvím jednal, aby obnovil moc a autoritu svého Slova. A to si dneškem připomínáme.