Měřicí provazce mi padly v kraji blaha, moje dědictví je velkolepé! 

Dobrořečím Hospodinu, on mi radí, i v noci mě moje ledví napomíná. 

Ježíš shledal, že cesta poslušnosti ho vede „kraji blaha". Ač bolest poznamenala jeho vzezření, přece volal: "Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru" (Ž 40,9). Je to jistě zvláštní, že právě proto, že nikdo nebyl tak dokonale obeznámen se zármutkem jako Ježíš, nemohl ani okoušet, jak se zdá, takovou radost a potěšení ze služby. Vždyť nikdo nesloužil tak věrně a nikomu nebyla slíbena tak slavná odměna. Tato slíbená radost jistě ozařovala i ono drsné místo, kde podstoupil smrt kříže, pohrdaje potupou a jistě učinila z Golgoty i místo částečné rozkoše pro šlechetné srdce Vykupitele. 

Každopádně víme, že Ježíš byl zcela spokojen podílem, který koupil vlastní krví a jenž mu byl láskou vyměřen jako kořist silného a díl slavného. Tím se utěšoval tu na zemi a z něho má i radost v nebi a nežádá ,,velkolepějšího dědictví" než to, aby jeho milovaní byli tam, kde je on a spatřovali jeho slávu.

Všichni věřící mohou užívat slov tohoto verše, a čím více pochopí a přisvojí si tohoto spokojeného, vděčného i radostného ducha, tím více oslaví svého Boha. Náš Pán byl chudší, než jsme my. Vždyť neměl, kde by hlavu složil a přece ani slovem nezareptal na svou chudobu. Duch nespokojenosti je tak málo podoben Ježíši, jako krákající vrána se podobá vrkající holubici. Mučedníci byli šťastni i ve vězení. Pan Greenham odvážně pravil: ,,Ti, kdo jsou nespokojeni, nikdy nepociťují Boží lásku, ani neokoušejí odpuštění hříchů." Někteří duchovní myslí, že nespokojenost byla prvním hříchem - prvním kamenem úrazu, který zapříčinil vyhnání člověka z ráje. Skutečně, nemůže být ráj tam, kde vládne tento zlý duch, neboť jeho slina ničí všechny květy v této zahradě.

„Dobrořečím Hospodinu, on mi radí." Pán Ježíš Otce prosil i velebil ho. Nejsme jeho učedníci, jestliže jsme se i my nerozhodli, že budeme dobrořečit Hospodinu. Ač Ježíš je nazván Předivný, Rádce, přece, pokud byl člověkem, nemluvil sám ze sebe, ale jen to, čemu ho Otec učil. Přečtěte si potvrzení toho, jež máme v ev. Jana 7,16, 8,28 a 12,49-50 i proroctví, o němž je psáno u Izajáše 11,2-3. 

Touhou našeho Vykupitele bylo prosit Otce o vedení, a když je obdržel, blahoslavit ho za radu, jež mu byla dána. Uděláme dobře, když budeme následovat příkladu jeho pokory a přestaneme důvěřovat ve vlastní moudrost a budeme hledat vedení Ducha Božího. ,,I v noci mě moje ledví napomíná." Slovo ,,ledví" znamená vnitřnosti člověka, jeho náklonnost a city. 

Spojení duše s Bohem přináší vnitřní duchovní moudrost, která se mu v tichosti zjevuje. Náš Vykupitel strávil mnoho nocí sám na hoře a směle můžeme prohlásit, hledíme-li na jeho zkušenosti a vidíme-li jeho budoucí dílo i uvažujeme-li o jeho postavení, že z obecenství s nebem mnoho získal. Slavní vojevůdcové svádějí své bitvy v mysli dříve, než zazní polnice. Tak i náš Pán zvítězil ve své bitvě nejprve na kolenou a potom teprve na kříži. Jak požehnaný je zvyk nejprve se radit s nebem a potom teprve s vlastním nitrem! Moudří lidé vidí více zavřenýma očima v noci, než pošetilci ve dne otevřenýma očima. Ten, kdo se učí od Boha a od něho tak získává símě moudrosti, brzy shledá, že toto vzrůstá v zahradě jeho duše a slyší za sebou hlas, který mu radí, kdy se obrátit napravo a kdy nalevo. Noční doba, kterou si hříšník vybírá k provedení hříchu, je i posvěcenou ve chvíli, kdy věřící slyší tiché hlasy nebe i nebeského života ve svém nitru.